Jak se člověk stane fyzioterapeutem dakarského závodníka?

Prvním předpokladem bylo vzdělání. Vystudoval jsem bakalářský obor fyzioterapie a teď dokončuju magisterské studium. Působím na fakultě tělesné výchovy a sportu a současně pracuju v ambulanci. Nabídka přišla na doporučení z fakulty. Byla to náhoda. Sedli jsme si s posádkou, řekli jsme si, co ode mě očekávají, a domluvili jsme se na zkouškách, abychom zjistili, jestli si navzájem sedíme.

Vy jste se předtím neznali?

Tak to v našem oboru chodí.
‍

Věděl jsi, do čeho jdeš, nebo to byla velká neznámá?

Spíš velká neznámá, protože představy jsou různé a hodně se toho povídá. Pro mě bylo rozhodující zjištění, že je to parta lidí, s nimiž chceš trávit čas. Fungují týmově jako dobře zajetý stroj.

Jel jsi rovnou na Dakar, nebo jste se „oťukávali“ na nějaké soutěži nižší třídy?

Oťukávali jsme se jen v ambulanci. Nižší soutěž nebyla, protože změna fyzioterapeuta přišla v době, kdy už bylo po závodech.

Co obnáší být fyzioterapeutem na takové soutěži? Je to jen o masážích, nebo je za tím něco víc?

Staral jsem se o celý tým, od mechaniků až po posádky, a to bez ohledu na to, jestli přijeli odpoledne, nebo ve dvě v noci.
‍

Co dostává nejvíc zabrat?

V závodě trpí hlavně hlava, ruce, ale i záda a nohy. Ale stát se může cokoli. Přijde závodník, že ho bolí záda. Pošlu ho na CT a ukáže se, že má zlomený obratel.

Co děláš v takovém případě?

Seznámím ho s riziky a domluvíme se na podmínkách, za jakých může pokračovat, tedy co může a co nemůže dělat. Těžiště práce fyzioterapeuta je úleva od bolesti, v lepším případě její prevence. Vše směřuje k tomu, aby posádka dojela v pořádku do cíle. Bolest je jak fyzická, tak psychická. Někdy stačí poplácat po zádech a říct, že to bude dobré. Ale byly chvíle, kdy jsem dával navigátora hodinu do pořádku. Někdy stačí masáž krku, jindy je třeba mobilizovat páteř nebo doporučit lékařské vyšetření. Když zjistím, že někomu vystřeluje bolest z krku do ruky, musíme vyloučit výhřez.
‍

Oto Podlipný: Pochází z Tábora ze strojnické rodiny. Jeho otec i matka vystudovali Strojní fakultu ČVUT, strojaři byli i oba jeho dědové. Posledních sedm let žije v Praze, kde momentálně studuje fyzioterapii na FTVS a současně působí ve fyzioterapeutické ambulanci. V loňském roce dostal nabídku připojit se k týmu MM Technology, s nímž v lednu 2026 absolvoval svůj první závod Rallye Dakar v roli týmového fyzioterapeuta.

‍

Podle čeho poznáš, že je to jen na Ibalgin, nebo že už je potřeba zasáhnout jinak?

Musím říct, že jsme to letos odjeli zcela bez Ibalginu. Kluci mají dost silnou hlavu, a aby si vzali prášek, to už musí být. Já to navíc nemám vůbec rád, protože sportovec pak necítí bolest, přechází její příčinu a může se víc poranit. A to ani nemluvím o možném vzniku závislosti na lécích.
‍

Co ještě na Dakaru bolí?

Velká zátěž spočívá v tom, že se člověk na Dakaru nevyspí. Nedostatek spánku je strašně znát, protože tělo pak neregeneruje. Hned ráno je vidět, kdo je odpočatý a funguje a kdo je mrzutý z nevyspání. Spánku je tam málo pro závodníky i pro tým.

Vadí tělu spíš otřesy a vibrace, nebo velká rána?

Je to kombinace. Vibrace a otřesy jsou celodenní problém. A pak do toho přijde velká rána, která to dorazí. Abyste si to představili, není to rozbitá D1. Oni jedou rychlostí 130 km/h po metrových kamenech. I když je auto odpružené, kompletně to s ním mlátí. Jezdec má na hlavě kilovou helmu a krční páteř je v takových podmínkách extrémně přetížená. To se propisuje do celého těla – do rukou, do nohou, do beder. Pilot za den ujede 800 kilometrů, celý den šlape na pedály a křečovitě svírá volant. Má odkrvené ruce a při otřesu mu ruka sjede a ve stovce plnou vahou flákne o řídicí panel. To už zabolí. A není to jen o těch čtrnácti dnech závodů, ale o celoroční zátěži spočívající v trénincích, testech a dalších závodech. Problém je tedy především v chronickém přetížení.

Dokážeš popsat, jaký je Martin Macík pacient?

Náročný. Ví, co si může dovolit a co může chtít. Zná dobře svoje tělo. Vydrží toho hodně, ale současně je ochotný tělu naslouchat. Chce vědět, co se s ním děje, a slyšet jasné řešení. Důvodem je i to, že měl v životě už hodně úrazů, jak v autě, tak na motorce. Zároveň požaduje kvalitu, o kterou si dokáže říct. Ví, co chce, a to je součást úspěchu.
‍

Co chtěl po tobě?

Aby ho nebolela záda. To chce každý. Záda jsme řešili od začátku do konce, protože jeho krk a záda už toho za život nasbíraly opravdu hodně. Mým častým „zákazníkem“ byl taky náš navigátor Ferry, kterému se blokovalo žebro a špatně se mu dýchalo. Když sedíš celý den připoutaný v sedačce, moc se to nezlepší.

Řešíš něco s posádkou i před startem etapy?

Tohle je hodně individuální. Třeba Martin má své naučené rituály a podle nich si jede. Zacvičí si, rozdýchá se a jede. Je to jeho zvyk, který nechce měnit. Ale i mechanici ráno přijdou a chtějí „spravit“ krk. Největší díl práce mě čeká až večer. Málokdy se stane, že si posádka může rovnou odpočinout. Čekají je mítinky s klienty a organizátory, často také tiskové konference nebo společenské události, například pozvání na večeři k saúdskoarabskému princi.

Máš během závodu čas myslet také sám na sebe?

Chtěl bych upřesnit, že nejedu stejnou trasu jako závodníci. Jedu oklikou po normální silnici a na závodníky čekám až v bivaku, kde mám svůj stan s lehátkem. Náš tým měl celkem dvanáct aut a každé mělo jasně danou úlohu. Ráno vstaneš, sbalíš věci a jedeš. Já měl s kolegou na starost karavan. Taky bych chtěl říct, že během závodu nesmí nikdo závodníkovi jakkoli pomáhat. Po startu mu nesmíš podat ani vodu. Jediní, kdo kopírují trasu závodu, jsou fotografové. Posádka u sebe nesmí mít ani telefon, takže ji zbytek týmu sleduje jen jako bod, který se posouvá po mapě.
‍

Vidíš paralelu mezi tím, jak dostávají do těla závodníci na Dakaru, a strojníky, kteří jsou také celý den zavření v kabině?

Nejhorší je kombinace dlouhodobého přetížení a náhlé tělesné aktivity. K úrazu může snadno dojít, když čtyři hodiny sedíte v kabině a pak vyskočíte ven, abyste něco udělali. Během závodu je to typicky situace, kdy musíte vyměnit gumu, která váží 160 kilo. Podobné situace jsou kritické i pro strojníka, který sedí celý den v bagru. Ohrožena jsou zejména záda, ale i nohy.

Jak lze takovým zraněním předcházet?

Ideální je nastavit si nějaký trénink. Historicky jsme měli pravidelný pohyb, ale dnes primárně sedíme. Sedavý způsob života je vhodné kompenzovat zdravým pohybem. Nemusí to být nutně silový trénink. Naprosto chápu, že to vždycky nejde, ale strojníkům doporučuju: Jděte o přestávce na procházku. Deset minut je lepší než nic. Vypněte přitom hlavu a protáhněte se. Ideálně si udělejte pár dřepů, ať zapojíte nohy. Skvěle funguje odporová guma, se kterou můžete cvičit rotace trupu, břicho nebo krk. Když to budete dělat dlouhodobě, bude to pro vás nejlepší prevence před úrazem. Lidem, kteří pracují v kanceláři, říkám, ať chodí na záchod třeba o patro výš a vyjdou si pár schodů. Každý pohyb je dobrý. Současně se dá hodně vyřešit i správnou ergonomií sezení, a je jedno, jestli jde o nastavení sedadla v kanceláři, nebo ve stroji.
‍

Jak vypadá nesprávný posez?

Typicky kulatá záda, předsunutá hlava a propadlá bedra. Tělo není opřené o opěrku, váha jde do krční páteře a beder, které se přetěžují.

Podle čeho poznám, že jsem jen unavený, a kdy už začíná problém?

Když přichází bolest. Nebo když se objevuje výrazné nepohodlí, které může být předzvěstí bolesti. Tělo nám vysílá signály a je dobré naučit se je poslouchat. Bohužel to moc lidí neumí. Pokud to trvá dlouho, tělo začne kompenzovat a pak přichází bolest nebo úraz.

Je lepší protahování, nebo silový trénink?

Kombinace. Samotný strečink moc nevyřeší. Většinou je lepší posilování.
‍

Pomohou i různé opěrky nebo sedáky?

Ano, někdy úplně stačí malý polštářek nebo třeba i ručník, který smotám a zasunu mezi bedra a opěrku sedačky. Zapřu se o něj, a díky tomu sedím rovně, záda se uvolní a nepřetěžují se. Kde to jde, funguje i pravidelná změna. Týká se to především rukou, když držíte volant. Najděte si různé způsoby úchopu a střídejte je, ať to má nějakou dynamiku, protože nejhorší je stereotyp. Co moc nefunguje – a tím myslím obecně –, jsou takové ty různé posilovací sedačky nebo sezení na nafukovacím míči, protože není možné posilovat osm hodin denně. Takhle bychom si tělo odrovnali. Správné je sedět tam, kde musíme nezbytně sedět, a pak to kompenzovat zdravým pohybem.

Takže místo kávy si jít o pauze raději zaběhat?

Vůbec to nemusí být takhle radikální. Dejte si kávu a jděte se s ní projít. Nadýchejte se čerstvého vzduchu. Většinou to úplně stačí. Vím, že strojníci často dělají v prostředí, kde to úplně nejde, ale pokud to jde, udělejte to.

‍