Šmídovi ze Svojetic: tři generace dříčů

Zima už ztrácela sílu, ale ranní vzduch byl pořád ještě ostrý a poryvy větru nám každou chvíli vmetly do tváře poslední hrsti sněhových vloček. Před provozovnou Zeppelin CZ čekalo nové rýpadlo-nakladač Cat 444 v nepřehlédnutelném červeném laku.

V zimnících a šálách tu stáli zakladatel firmy Miroslav Šmíd nejstarší, jeho syn Miroslav Šmíd mladší, dnešní jednatel společnosti, a také Miroslav Šmíd nejmladší, třiadvacetiletý student stavební fakulty ČVUT, který už dnes ve firmě přebírá stále větší odpovědnost. Vedle nich pak ještě Jiří Šmíd, který sbírá zkušenosti při studiu dopravní logistiky.

O několik týdnů později sedím ve Svojeticích s Miroslavem Šmídem nejmladším. Venku stojí červené bagry, v garážích je ruch a mezi zaměstnanci cítíte směs respektu a pracovního tempa. Tady se zjevně maká. A přesně o tom tenhle příběh je. Rozplétat se mi začal před očima v Modleticích, kde přede mnou před kamerou stáli zástupci všech tří generací Šmídů.

Tři tisíce morčat

Tři generace. Jeden stroj. Ale hlavně podnikatelský zápal, který všechny spojuje. „Hodně věcí znám už jen z vyprávění. Než jsem se narodil, vypadalo to tady u nás ve Svojeticích úplně jinak než dneska,“ říká Miroslav nejmladší a rozhlédne se po perfektně uklizeném areálu. „Teď je tady všechno hezké, čisté, organizované. Ale cesta k tomu byla strašně dlouhá a náročná.“
‍

Tam, kde dnes stojí červené bagry a nákladní auta, bývalo hospodářství. A ne ledajaké. „Děda začínal jako farmář. Měl prasata, krávy… a taky morčata. Tam, kde dnes parkují stroje, běhala morčata.“

„Morčata?“ nedá mi to se nezeptat, přestože si dobře pamatuji podnikatelské experimenty raných devadesátek. „Tři tisíce morčat,“ směje se Miroslav nejmladší. „Tehdy to byl velký trend.“ Morčaty to ale nekončilo. Děda tehdy pracoval prakticky bez odpočinku. Ve tři ráno vstával ke statku, postaral se o zvířata, nakrmil býky a potom odcházel do práce k Českým drahám, kde byl strojvedoucím a později manažerem depa v Libni. A k tomu ještě provozoval hospodu v Mukařově.
‍

Nakonec pochopil, že živočišná výroba není cesta, kterou chce pokračovat. Pomohl mu jeho starší bratr Jiří, který pracoval ve stavebnictví. Začali kopat studny, brali menší zakázky a dělali melouchy. Pak přišel první bagr a s ním i nový začátek. Jakmile to šlo, začal oficiálně podnikat ve stavebnictví.

Cesta ke stavební firmě

Děda co nevěděl, to se naučil. Postavil sídlo firmy bez jakéhokoliv stavebního vzdělání a všechny kolem vedl k zásadě, že u práce se musí přemýšlet.

„Dovolená s dědou? Tak tu jsem nezažil. Děda celý život jenom dřel a dovolenou si nemohl dovolit. Pamatuju si ho jenom v práci,“ směje se Miroslav nejmladší. „Můj táta to měl ale daleko těžší než já, protože neměl žádné volno. Bez něj by děda firmu nezvládl. To je asi největší rozdíl mezi mnou a tátou. Já makat chtěl, ale táta musel.“
‍

Miroslav nejmladší dodává, že u Šmídů se ještě před deseti lety pracovalo každý všední den i v sobotu. Šestidenní pracovní doba se upravila až poté, co Miroslava nejstaršího ve vedení firmy vystřídal jeho syn Miroslav mladší. Jako mnoho kluků z vesnice, kteří v osmdesátkách vyrostli na vůni benzinu, se vyučil opravářem zemědělských strojů a technika ho okamžitě pohltila. Stal se špičkovým strojníkem, který dodnes ovládá stroje stejně dobře jako chlapi, kteří v nich sedí každý den.

Tři generace, tři přístupy

Kdo jsou tedy Šmídovi? Děda – zakladatel, samouk, vizionář, dříč a lídr. Táta – špičkový strojník a skvělý komunikátor, který ve firmě vytvořil rodinnou atmosféru, kde jsou dobré vztahy na prvním místě. A taky dobře odvedená práce. „A pak jsem tu já. Když jsem nastoupil, doba už byla jiná a já věděl, že nemůžu strávit dva roky jenom bagrováním,“ vzpomíná Miroslav nejmladší. „Ve stroji umím jen základní věci, ale svůj přínos vidím jinde. Jak tátu bavily stroje, mě baví stavařina.“

Přesto mezi nimi funguje souhra, která je ve firmách vzácná. „S tátou fungujeme perfektně. Nikdy jsme mezi sebou neměli problém. Jsme kolegové. Jasně, poslední slovo má pořád on, ale to je v pořádku. Někdo ho mít musí,“ říká a dodává, že zatímco od otce získává praktické zkušenosti ze života, on sám do firmy přináší nové postupy, které načerpává ve škole.

Zlom přinesl Penny Market

Ve firmě dnes pracuje kolem šedesáti lidí. Zlomovým okamžikem pro ni byl okamžik, kdy vyhrála tendr na generálního dodavatele pro Penny Market, kterému dnes poskytuje stavební práce od rekonstrukce parkovišť až po opravy střech.

„Byla to tátova obrovská zásluha a velký krok, který nás výrazně posunul,“ říká Miroslav nejmladší. Přesto si Šmídovi pořád zakládají na tom, že zůstávají rodinnou firmou.

„Já bych za svůj tým dal ruku do ohně, za každého člověka, který tu pracuje,“ říká Miroslav nejmladší. „U nás zaměstnanci nejsou čísla. Jsou to kolegové, kamarádi a sousedi z vedlejší vesnice.“ Možná právě proto působí areál firmy jinak než běžné stavební společnosti. Lidé se tu znají. Mluví spolu napřímo. „Zakládáme si na otevřené komunikaci. Žádné podrazy. Nechci, aby to znělo přehnaně, ale jsme prostě jeden tým.

Kouzlo červené flotily

A pak jsou tu ty stroje. Všechny červené, nepřehlédnutelné a zapamatovatelné. „Když říkáme, že máme červené stroje, myslíme opravdu červené, všechno garážujeme pod střechou, máme vlastní myčku a techniku udržujeme čistou. Lidé nás poznají právě podle zářivě čistých strojů.“

„Dnes máme ve flotile čtrnáct strojů Cat. A nejde jen o bagry. Od Zeppelinu máme i elektrocentrály.“Červená a žlutá. Barvy, které dnes ve středních Čechách znamenají jediné: Šmíd. A spolu s nimi ještě něco dalšího. Spolehlivost.

„Když se řekne Šmíd, chceme, aby si lidé vybavili dobře odvedenou práci,“ dodává Miroslav nejmladší vážně. „Co řekneme, to platí. Žádné kličky. Jen dobře odvedená práce. To jsme my, Šmídovi ze Svojetic.“

‍